Nastává nejtemnější období v roce. A spolu s ním přichází i naše vlastní temnota.
Tedy to, co jsme potlačili, odsoudili a zastrčili někam dozadu s pocitem, že to třeba zmizí. Že se za to nebudeme muset stydět. Že už nebudeme muset znova cítit tu bolest jako tehdy. Že se nebudeme cítit bezmocně a opuštěně.
Ono to tam ale pořád je.
Stejně jako stará, zapomenutá svačina v aktovce.
Můžeme se tvářit, že TO nevidíme. Zavírat oči, ucpávat si noc a vršit přes TO cokoliv, co odvádí pozornost.
Tím to ale nezmizí.
Je jedno, kolik seriálů zkoukneme, kolik zmrzliny sníme nebo kolik přesčasů odpracujeme.
Stále to tam je.
Čeká a čeká.
Až se jednoho dne vzchopíme a třeba s pomocí někoho blízkého hrábneme na dno a TO vytáhneme na světlo.
A tehdy se ukáže, že TO není tak hrozné, jak jsme se báli.
Že ta svačina je sice plesnivá a smrdí, ale aktovka je v pohodě, protože svačina byla v pytlíku 😊.
Nebo třeba zjistíme, že to naše nejtemnější tajemství je něco, s čím se perou i ostatní. A potom, co se jim svěříme, nás neodkopnou a nezavrhnou. Ale třeba podpoří a my v jejich očích stoupneme.
Protože jsme sebrali odvahu. A nebáli se své zranitelnosti, která s takovou situací přichází.
A co víte? Třeba o tom jednou napíšete slavnou píseň, složíte báseň nebo budete podporovat druhé na jejich cestě.
A tehdy ta naše temnota začne dávat smysl.
A kde je smysl, tak odchází tíha a přichází přijetí a pochopení.
A takto vznikl i tento post.
Z temnoty, která přišla ke mně. A já se jí rozhodl využít tímto způsobem.
Stejně jako mnoho umělců přede mnou 😊. A také moudrých lidí. Moudrost totiž podle mě pochází právě z naší vnitřní temnoty. Přichází poté, co jsme se setkali se svou temnotou opakovaně a rozhodli se ji nadále nepotlačovat, ale přijmout.
