Měla jsem hluboký rozhovor s jednou známou, která mě žádala o radu ohledně jedné dospívající dívky. Slečna má za sebou čerstvý zážitek smrti maminky. Přišla o ni ve 14 letech.
Už to samo o sobě je velice náročná situace. Do toho je slečna v deváté třídě a tím pádem ve vleku náročných událostí přijímaček a ukončování školní docházky.
Není se tedy co divit, že se mladá ženy do sebe uzavřela a nedovoluje si prožívat emoce. Je toho na ni prostě mnoho.
Co můžeme pro takovou těžce zkoušenou duši udělat my dospělí, kteří se nacházíme v jejím bezprostředním okolí?
Můžeme vytvořit a nabídnout bezpečný prostor, ve kterém je v pořádku prožívat emoce. V naší společnosti bohužel není normou projevovat své emoce a být u toho přijat. Naše silné emoce totiž nasedají na zranění lidí, kteří nám přihlíží. A to je pro ně nepříjemné. Proto se snaží „rychle“ situaci vyřešit. Tzn. odvést naši pozornost k něčemu jinému, bagatelizovat celou situaci, z pozice někoho zkušenějšího nám „radit“ a v nejhorším případě jsme zesměšňování a kritizováni za to, že jsme si dovolili být v danou chvíli autentičtí.
Proto bych se moc přimlouvala za všechny dospělé, i dospívající, kteří jsou schopní ve chvíli, kdy jsou svědky silných emocí někoho dalšího, nejednat takto zkratkovitě a stereotypně.
🧡Zkusme v tu chvíli odložit stranou naše zranění, nadechnout se a vydechnout.
🧡Polknout první, automatické věty, které se nám derou na jazyk a naslouchat.
🧡Otevřít svoji empatickou část a naslouchat. Projevit zájem.
🧡A hlavně-normalizovat. Uznat, že je v pořádku projevovat emoce. A že my sami jsme v tu danou chvíli v pohodě s tím, že jsou ty silné emoce s námi přítomny. Že je vidíme, cítíme a hlavně je nehodnotíme. Nehodnotíme ani toho, kdo je prožívá.
🧡Můžete se naučit pár vět, které vytáhnete a použijete, když si nebudete jistí, jak reagovat. Pomoc mohou věty: „To je v pořádku, že pláčeš/zlobíš se/jsi zmatený. Já jsem tady a nevadí mi to. Můžeš klidně projevovat emoce. Já to zvládnu. Jsem tady pro tebe.“
Schválně si to někdy zkuste říct i sami sobě. Jen tak. Nahlas s plným procítěním váhy těch slov. Cítíte to? To přijetí, které za těmi slovy je? Poznali jste ho v dětství? Nebo i v dospělosti? Nebo jste si ho jen toužebně přáli?
Můžete si ho do začátku dávat sami. Až budete někdy zaplaveni emocemi a budete na to sami, můžete si zkusit představit, že sami nejste. Že s vámi je někdo komu věříte a kdo vám říká podobná slova.
A když se vrátím k příběhu na začátku-přesně tohle potřebují nejen dospívající, ale my všichni, kteří si procházíme něčí těžkým. Nevadí, že jste sami nikdy nezažili takovýto bezpečný prostor. Můžete si ho vytvořit sami v sobě a pak jej nabídnout druhým. Tím je učíte, jak na to a možná jednoho dne, vám jej poskytnou na oplátku.
🧡A proč je to tak důležité? Proč máme druhým dávat prostor, aby si prožili své emoce?
Protože dnes už víme, že když emoce potlačujeme, usadí se někde v těle a začnou se ozývat ve formě nemoci nebo duševních obtíží. A to si nepřeje nikdo z nás. Nevěříte, že se emoce v těle usazují? Přečtěte si knihu Molekuly emocí od Candace Pert, vědkyně, která se tématu emocí a jejich vlivu na tělo věnovala velice dlouho.
Pokud vás téma emocí zajímá, ta jako mě, moc vám doporučuji knihu Řeč emocí od Karly McLaren nebo knihu Nekašli na sebe od Terezy Hruškové. Obě knihy jsou skvělé a pomohou vám lépe pochopit, jak emoce fungují a jaké poselství nám přináší.
