To je to, že vás bolí srdce z toho, jak jsou lidi nenasytní, chamtiví a dokážou pustošit naši krásnou planetu bez špetky výčitek. Když pláčete nad ledníma medvědama, kteří se mají špatně, vymírajícíma korálovejma útesama, ropnýma haváriema nebo rozšiřující se pouští v Africe.

Moc bych si přála, aby se ve společnosti změnilo mnoho věcí. Aby to oceňování výkonu, dosažení vysokých cílů a vysokých výdělků, nebylo to jediné, co je oceňováno. Abychom se dokázali všichni podívat pravdě do očí a ocenit ty z nás, kteří pečují. Pečují o své děti, nemohoucí rodiče nebo nemocná zvířata.

Nastává nejtemnější období v roce. A spolu s ním přichází i naše vlastní temnota. Tedy to, co jsme potlačili, odsoudili a zastrčili někam dozadu s pocitem, že to třeba zmizí. Že se za to nebudeme muset stydět. Že už nebudeme muset znova cítit tu bolest jako tehdy. Že se nebudeme cítit bezmocně a opuštěně. Ono to tam ale pořád je. Stejně jako stará, zapomenutá svačina […]