Toto téma je v mém životě přítomno tak dlouho, že mám pocit, jako by bylo mojí nedílnou součástí.
Od puberty jsem totiž trpěla na dost silný atopický ekzém. Nejprve klasicky v podkoleních jamkách a pod lokty, ale časem se přesunul na nohy.
Pořád mi to přišlo v pohodě, protože jiní měli ekzém třeba na obličeji nebo rukou. Ten můj se dal docela v pohodě zakrýt pomocí kalhot nebo dlouhých sukní.
Ovšem s přibývajícím stresem v mém životě se rapidně zhoršoval i ekzém😞. Během studia na vysoké škole to už bylo opravdu hodně špatné.
Budila jsem se v noci a škrábala se. Nešlo s tím přestat. Bylo to neuvěřitelně silné nutkání, které nešlo ovládnout. A z toho přicházely obrovské výčitky. Že jsem se nedokázala ovládnout. Že vlastně ubližuju sama sobě. A z toho se mi dělalo zle od žaludku.
Zajímavé je, že jediná první pomoc na to, abych se škrábat přestala byla Alpa-ano ta lihová varianta, kterou se ošetřují namožené svaly. V mém případě díky mentolu uvnitř došlo k ochlazení hořících částí a částečné úlevě.
Nebylo to příjemné období. Nechtěla jsem se koupat, protože to ekzém zhoršovalo. A jiná omezení přišla do mého života.
Nevím přesně kdy, ale někdy během těchto dní jsem začala hledat řešení🧐. Ono totiž neleželo v klasickém zdravotnictví, které mi již na začátku nenabídlo nic jiného než dietu a kortikoidy (A v případě pana doktora notnou dávku arogance.). Přes homeopatika, tradiční čínskou medicínu a další systémy alternativní léčby jsem dosáhla toho, že jsem si začala čistit tělo.
Ukázalo se ovšem, že ten „problém“ neleží ve sféře tělesné, ale mnohem hlouběji. Jsem ovšem ráda, že jsem prošla různými technikami léčení těla, každá z nich mi pomohla jít dál a položila další střípek do mé skládačky. Skládačky, která se skládá dodnes, ale mnoho dílků je již na svém místě.
A proto vám to sem píšu.
Zjistila jsem, že téma kůže souvisí právě s hranicemi. S tím, že většina z nás netuší, kde máme své hranice a limity-jak fyzické, tak emocionální nebo duševní. A když nevíme, kde leží ty naše, jak můžeme vnímat hranice druhých? Jak můžeme vstupovat do kontaktu s druhými lidmi, když vlastně nevím, kam je necháme zajít nebo kam si přejeme zajít my směrem k nim?
Začala jsem chápat. Proč se mi v dospívání stávalo, že si někteří chlapci v mém okolí vykládali signály mé náklonnosti jinak než, jak jsem je myslela já. Jsem obecně dost autentický člověk a neumím skrývat své emoce. Takže jsem opakovaně narážela na vzájemné nepochopení. A tak jsem se uzavřela možnosti přátelství s muži.
Dalším případem mých nevnímaných hranic byla touha „páchat dobro“. Možná jste už tento poje slyšeli. Provozují ho většinou lidé, kteří si nejsou vědomi svých zranění, která je vedou do urputné snahy druhým pomáhat. A to často za každou cenu. Já jsem se snažila být na každého milá, plnit přání (i tak, která neexistovala), všechny potěšit atd. Moc jsem nevěděla, co vlastně chci já.
Ale přišla důležitá událost, která mě přivedla na samou hranu vyhoření, ukázala mi, kam směřuju a dala mi na výběr. A já se poprvé v životě vědomě samostatně rozhodla sama pro sebe.
A od té doby se téma hranic stalo něčím, co mě provází už ne v podobě šíleného ekzému (ten se tedy občas ukáže, ale jen jako ukazatel), ale jiným způsobem.
Když nemáme dobře nastavené hranice, tak se to projevuje v mnoha ohledech. Necháváme si v práci naložit víc, než kolik chceme. Obecně neumíme říkat asertivní NE. Nedokážeme poznat, kdy se blížíme k momentu vyčerpání nebo velké únavy. Neumíme se postavit sami za sebe nebo za někoho, na kom nám záleží. Nedokážeme si stanovit svou cenu-jak v penězích, tak jiný způsobem.
A co pak děje, když se chováme tímto způsobem? Druzí to poznají a využívají toho. Někdy cíleně a někdy nevědomě. Testují naše hranice. V tomto směru jsou skvělé děti. A jelikož s nimi jsme pracovala skoro 8 let, měla jsem o trénink postaráno.
A dnes se mi téma hranic ukázalo znovu a zase v trochu jiném kontextu. Mám několik kamarádek, které jsou masérky, koučky, terapeuty a ty řeší téma hranic vlastně každý den.
Protože ve chvíli, kdy hranice vůči klientovi nejsou pevné a jasné, přichází buď testování ze strany klienta nebo zmatek. Když totiž nemáme pevné a jasné hranice, jsme pro mnoho lidí nejasní a nečitelní. Mohou se nás pak začít bát nebo být zmatení. Jednoduše neví, co od nás čekat.
Určitě to znáte taky. Třeba se domluvíte s klientem na 30 minutové konzultaci a on si dvě minutky před konce „náhle vzpomene, že vlastně…ještě tohle potřebuje vyřešit.“ A teď co? Můžete mu vyjít vstříc a „přetáhnout“. Budeme v tom případě chtít víc peněz než kolik jste se domluvili? Nebo to uděláte zadarmo? Utnete klienta s tím, že musíte jít a nemáte na to čas? Nebo si nastavíte hranice a dáte mu na výběr-buď budete pokračovat a on si připlatí nebo to proberete na další konzultaci?
I toto je každodenní práce se svými hranicemi.
Já sama se učím a někdy mě to i baví sledovat, kam všude se toto téma dostane a kde všude musím být pevná a jasná.
Čím dál víc se mi ale ukazuje, že to celé stojí a padá na tom, jak pevná a jasná jsem sama k sobě. Protože nejčastěji překračujeme hranice sami sobě. Třeba právě tím, že neumíme druhé odmítnout. A to pak jdeme sami proti sobě.
