Jak jsi na tom s přijetím a prožívání emocí? Hlavně těch „negativních“? Píšu je v uvozovkách, protože se ví, že všechny emoce jsou pro nás životně důležité a bez nich bychom nepřežili. V pravěku stejně jako dnes. Jestli mi nevěříte, koukněte se to skvělé knihy Řeč emocí od Karly McLaeren. Tam o tom najdete mnoho.
Nejvíc kontroverzní emoce jsou u nás smutek a hněv. Ty totiž prožíváme docela dost často, protože mají velice důležitou funkci.
Jakou?
Hněv jsou naše hranice. Ozve se tehdy, když se děje něco, co ohrožuje nás a naši integritu. Někdy jsou to slova nebo činy druhých, jindy je to naše vlastní chování.
Třeba když kývneme na práci přes čas a víme, že jsme unavení a vyčerpaní už teď. To se pak přistihneme, že jdeme domů a neseme si s sebou takovou podivnou, nepochopitelné přin.sranost. Na první pohled bezdůvodnou. Ona je přitom velice důvodná! Nechali jsme si překročit hranice, nebránili jsme je a teď za to poneseme následky.
Hněv je tedy výborný bojovník za to, co nám dělá dobře a co potřebujeme. Ovšem ne vždy jsme schopni slyšet jeho volání. Ono je totiž ze začátku slabé, jemné. A když mu nenasloucháme, zesílí. A když pořád ještě nenasloucháme, vybuchne a my sami pak nechápeme, kde se to vzalo.
Když si dáme tu práci a budeme hledat v minulosti, příčinu najdeme vždy.
Já sama to velice dobře znám. Jako prvorozená holčička jsem přijala roli hodné a zodpovědné holčičky. A ty se přece nevztekají!
Tudíž jsem velkou část svého hněvu v sobě uzavřela a odmítala jej prožívat.
Ale on se neztratil, neodešel. Zůstal v mém těle a dral se na povrch kůží. Tedy ve formě atopického ekzému. A úporných úzkostí.
Když jsme se rozhodla s tím něco dělat, objevila jsem svůj potlačený hněv. A učila se pomalu znovu zlobit. Protože já jsem to opravdu neuměla. Při každé příležitosti, kdy bych měla správně reagovat hněvem, jsem se stáhla a vinu vzala na sebe. Jen aby byl klid.
Ten byl, ale jen navenek. Uvnitř mě to vřelo.
A proto až pár let zpátky začalo mé přátelství s hněvem. Pochopila jsem, o co všechno jsem sama sebe připravila, když jsme hněv vyhostila ze svého života.
Nedokázala jsem se postavit sama za sebe, své hodnoty a své činy.
Dnes jsem na tom lépe.
Dokonce se učím hádat se svým mužem 😊. Ano, učím se hádat. Protože můj muž byl hodný kluk a já hodná holka, tak v našem vztahu mnoho hádek nebylo. Spíš pasivní agresivita.
A víte co? Když jsme o tom začali spolu mluvit, obrovsky se nám ulevilo. A teď, když se jeden z nás na toho druhého zlobí, ten druhý se raduje. Zní to ujetě 😊?
Ono, když víte, že toho druhého stálo hodně přemáhání dovolit si projevit hněv, máte z toho radost. Tedy aspoň my dva to tak máme 😊. Říkáme si věty jako: „To bylo super, jak ses na mě naštval a řekl mi to!“
Učíme se to oba a pomáháme si na naší cestě právě tímto způsobem.
Protože zdravá, asertivní forma hněvu je moc důležitá. Bez něj bychom nedokázali druhým stanovit hranice toho, co nám dělá dobře a co ne.
A bez znalosti našich hranic se žije těžko.
Proto mám chuť vám sem napsat-Sláva hněvu!😊
