Pozoruji už delší čas takový zajímavý vzorec, kterým jsem si sama prošla.
Ženy a muži, kteří byli vychováni jako „hodná holka“ a „hodný kluk“ se časem v této roli necítí dobře. Nachází limity tohoto nastavení a hledají, jak z tohoto rámce ven.
Často se to děje skrze hledání toho, co se mi líbí, co mě baví a co mi dělá dobře. V této fázi ženy i muži jezdí na různé seberozvojové akce, festivaly, čtou zajímavé knihy a kupují kurzy s tématem Sebeláska nebo Cesta sama k sobě.
A ve chvíli, kdy si uvědomí, že do té chvíle věnovaly většinu pozornosti a péče lidem okolo sebe, obrací pozornost k sobě. Ženy si kupují šperky, oblečení, talismany a rituální svíčky.
Jednoduše si dopřávají to, co si doteď nedovolili.
A to je dobře. Je fajn vědět, co nám dělá dobře a podporuje nás. Je potřeba hledat, kým jsme pod maskami, které jsme si nasadili v průběhu výchovy.
Co ovšem pozoruji je častá arogance, která tuto fázi provází. Je to moc silné slovo? Já se tady nechci do nikoho navážet, jen popisuju, čeho jsem si všimla.
Jak se ta arogance projevuje?
Přijedu domů z kurzu-nadšená, zářící a spokojená. A očekávám, že můj muž to uvidí a ocení. Nejlépe hned a nahlas!
A co když se to nestane? Co když muž je nenadálou změnou zaskočen a reaguje dle své nátury. Někdo neutrálně, někdo podrážděně.
Tehdy se otevírá propast. V ženě se může ozvat hlas, který bude mluvit o tom, jak ten chlap VŮBEC NECHÁPE, CO SE SE MNOU DĚJE. Někdy se přidají hodnocení a odsudky o jeho omezeném vnímání světa.
Co to ale je pod tím?
Žena touží sdílet s mužem to, že se teď nově vidí jinak a chce, aby on byl rád, aby to ocenil. Muž je zmaten a nechápe. Možná se i bojí toho, kam až to zajde a jestli na konci toho všeho svoji ženu ještě pozná.
Pokud toto křehké období není dobře pojmenované může se stát, že se žena zatvrdí ve svých nově objevených přesvědčeních o vlastní jedinečnosti a bude od muže vyžadovat, aby se tak k ní choval. Bude očekávat, že se o ni najednou začne starat, začne jí na rukou nosit a plnit jí každé přání.
Proč to nefunguje?
Protože často je žena v tomto období ještě nedostatečně ukotvená v nově nabitém přesvědčení. Nemá jej „v těle“ a odžité. Pouze jej přejala a tím to je tak trochu zatím z její strany fake. A muž to cítí. A nelíbí se mu to. Rozhodně to není přitažlivé.
A tak se může stát, že se žena stane více a více urputnou, začne odmítat plnit domácí práce nebo muže jinak podporovat, protože teď „dává samu sebe na první místo“.
Chudák muž stále nechápe, co se s jeho ženou stalo a dost často to takto končí. Nepojmenováním, mlčením a vzájemným odcizením.
Žena si v sobě postupně hýčká ponížení a přesvědčení o mužích, kteří nejsou hodni její úrovně nebo nejsou dostatečně vědomí, cokoliv.
Tehdy často přichází rozchod. Protože oba cítí, že se něco změnilo a už jim spolu není dobře. Přitom by někdy stačilo o celé situaci více komunikovat. Ptát se jeden druhého na hlubší prožitky celé situace.
Čeho se muž bojí? Co si žena přeje? Touží po tom, aby on změnil přístup k ní? Jak si to představuje? A co nabízí naoplátku jemu?
Pokud se to povede a tento rozhovor nastane, k rozchodu dojít nemusí. Když se oba rozhodnou jít do hloubky a zkoumat, co jim situace ukazuje o jejich vzájemné dynamice, mohou objevit poklad.
Je to opravdu možné?
Je! My jsme si tím s mužem prošli taky a velice to posílilo náš vztah.
Když muž může otevřeně komunikovat, co ženina změna vzbudila v něm, může žena lépe pochopit jeho reakce. Když žena na oplátku popíše, co jí nový pohled na svět přináší, může muž lépe pochopit ji.
A mohou zjistit, že tato změna nemusí ohrozit jejich vztah, ale že je to pozvánka v hlubším úrovním sdílení.
No a ženu to přirozeně povede k většímu ukotvení se ve změnách, odložení přesvědčení a třeba i revizi původního názoru na VŠECHNY MUŽE.
A tím se z hodné holky, která si prošla fází arogance, která k celému procesu patří a je zdravá, stává žena hlubších prožívání a schopná empatie.
Bohužel některé ženy, ale i muži, se zaseknou ve fázi arogance a vyžadují od druhých, aby jim plnili všechny přání. A nedostanou se do další fáze.
Někdy je to zranění z dětství natolik hluboké, že zacelení té černé díry v našem nitru vyžaduje mnoho času. Je v pořádku si jej dát. Je v pořádku naplnit si vlastní potřeby. Je ale také zdravé, abychom si to dokázali dát sami a nevyžadovali to pokaždé po druhých.
Ano, my ženy jsme královny. Všechny to máme v sobě. Ale opravdová královna je laskavá a empatická k druhým lidem. Pomáhá chudým a nemohoucím. Ale ne z pozice hodné holky. Ale protože sama má dost a může se podělit s ostatními.
