Asi většina z vás ví, že jsem dlouho pracovala, a pořád tak trochu pracuju, v brněnské Lipce. Tedy organizaci, která se věnuje vzdělávání v oblasti životního prostředí. Sama jsem tomu dlouho nemohla uvěřit, protože se mi tím splnil můj sen.
Sen? Ano, když byste mi v 15 letech řekli, že budu jednou dostávat plat za to, co jsem tehdy dělala ve skautu dobrovolnicky, asi bych vám nevěřila 😀.
(Všechny fotky jsou z letního tábora v roce 2025.)
No a když se pohybujete dnes a denně v organizaci, která se zabývá environmentální výchovou, tak se to na vás podepíše 😀.
Hlavně, když už jste předtím byli tak trochu ekoteroristi 😀. A nutili jste všechny lidi okolo sebe třídit odpad a nakupovat v sekáči.
Když jsem se do tématu ochrany klimatu začala nořit víc, zjišťovala jsem, co všechno je špatně a jak hrozná možná naše budoucnost bude.
Tehdy, zhruba v době pandemie covidu, jsem si procházela environmentálním žalem, i když jsem tehdy to slovo ještě neznala.
Čím že to?
Mnou vytvořená definice zní-To je to, že vás bolí srdce z toho, jak jsou lidi nenasytní, chamtiví a dokážou pustošit naši krásnou planetu bez špetky výčitek. Když pláčete nad ledníma medvědama, kteří se mají špatně, vymírajícíma korálovejma útesama, ropnýma haváriema nebo rozšiřující se pouští v Africe.
Ano, pro někomu je nepochopitelné, že jsem prožívala fyzickou bolest z toho, že se to děje a přitom se mě to vůbec nedotýkalo. Ale to se tak totiž jen zdá.
Nějaká moje část cítí bolest druhých a je jedno, jestli je to kamarádka, náhodný kolemjdoucí nebo delfín.
Teď si říkáte, že mi asi úplně přeskočilo. Ale ono to tak opravdu je. Vím, že nejsem sama, takže se nebojím to sem napsat.
Taky proto, že možná i okolo vás je někdo, kdo trpí kvůli něčemu, co vám připadá nepochopitelné. Ale jeho utrpení je reálné.
Dnes už s touto mojí schopností umím lépe pracovat. Ale i tak mě občas smutek přepadne. Jelikož mám ale okol sebe skvělé lidi, s kterými o tom můžu mluvit, je mi brzy lépe.
A hlavně!
Tyto intenzivní prožitky smutku mě pokaždé „dokopou“ udělat o něco víc pro ochranu přírody.
Třeba-víc nakupovat v bezobalovém obchodě, nakupovat věci z druhé ruky, mluvit o tématech ekologie s druhými lidmi, nebo třeba napsat na sociální sítě.
Nevím kolik ledních medvědů nebo korálů tím zachráním, ale dělám aspoň něco a to mi na můj smutek pomáhá.
Tak pokud jste dočetli až sem, zkuste změnit něco ze svých návyků a dělat víc přírodě blízkých činů.
Třeba krmit v zimě ptáčky, vysázet na zahradě více kvetoucích rostlin a k nim pořídit hmyzí hotel. A pokud se chcete inspirovat víc, sledujte Lipku, Rezekvítek, Veronicu nebo jinou enviro organizaci. Uvidíte, že budete mít sami ze sebe lepší pocit.
A to chceme všichni, ne? 😀
No a na závěr jedna fotka z batikování. I tohle se vám může stát při práci s dětma 😀.
