Předporodní / poporodní rituál

Recenze na předporodní rituál:

Těhotenství je magická věc. Otočí život vzhůru nohama. Obvzlášť v prvním trimestru jsem se teda jako vzhůru nohama, ještě k tomu na lodi a s kocovinou, cítila každý den. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla jen ležet doma a “trpět”. Když odezněly tyto “drobné” příznaky, začala jsem žít. Doslova, začala jsem cvičit, chodit na procházky, chystat se na porod, užívat si těhotenství. Ale jak se napojit na sebe, jak se napojit na to miminko.

A co naše duše? Mám teď v těle fakt dvě? Co ženu čeká? POROD! Velký strašák mnoha žen. Bolest. Krev. Neznámo… Připravují svou hlavu na vše, co je čeká – jak probíhá porod, jak funguje oxytocin a epidural, kde se vede řez při císaři. To všechno je skvělé vědět, ale není to všechno. A tím nemyslím, že by se měla zaměřit a přečíst všechny knihy o stravě, o cvičení, o šestinedělí a kojení!
Mám na mysli to jemnější. Duši a srdce. Které teď jsou v mém těle dvakrát. Napojení na sebe, uzavření minulosti, otevření se přijímání nového, co se k nám skrz tento požehnaný stav dostává. Ponořit se do meditace, nechat se vést k napojení na dušičku, která stráží to malé tělíčko, které roste z nás. Napojení i na svou duši, na své tělo a potřeby obou. Přijetí sebe samotné. Jako ženy. Jako rodičky. Jako matky. Není to lehké a není to lehké zvládnout sama.

Díky Veru, kterou jsem poznala ve druhém trimestru, jsem měla tu možnost zažít předporodní rtuál, který by si zasloužila každá budoucí maminka.
Do krásného prostředí, v obklopení nádherných žen, jsem vplynula aniž bych tušila, co se bude dít. Zahájení s kakaem, které nás propojilo se sebou samotnými, s ostatními navzájem. Vše se točilo jen kolem mě. Ze začátku jsem z toho byla nervozní, protože tolik přímé pozornosti a péče jsem neměla asi nikdy. Bylo to celé o mně. A miminku. Jeden silný moment střídal druhý. Projít si zrozením, jaké je to být porozena? Prožít si ve vědomí, že to není jen o tom, že mamičino tělo tlačí, ale i o složitých pohybech samotného, křehkého, ale silného miminka. Žena, rodička, je bránou ke zrození.

Hýčkání a sdílení. Sdílení obav, rozpuštění jejich moci nade mnou a nad porodem. Odevzdání se. Odevzdání strachu. Přijetí se. Přijetí ženství, změny. Jedinou jistotou je změna. A to platí o to víc v těhotentsví a zvláště u porodu a po něm.

Ženy mi namasírovaly tělo, pomalovaly hennou bříško, učesaly mi vlasy. Něžně mě hýčkaly tak, jako maminka bude hýčkat své dítko. S láskou. Bezpodmínečnou. V meditaci jsem se napojila na Matku Zem, zakořenila jsem a lehla si do obětí, ve kterém jsem si uvědomila, jak silný a uklidňující je blízký dotyk maminky s dítkem. Srdce matky houpe dítko na hrudi, její dech zpívá ukolébavku lásky a bezpečí. Tady se mi nemůže nic stát.

Omámena všemi těmito vjemy jsem spočinula v závěrečném kruhu, kde na mě dopadla ta úžasná pravda, že budu maminkou. Z tohoto nádherného rituálu jsem si odnesla požehnání, poznání a důvěru, že nikdy nejsem sama.

Děkuju Veru!