Veronika Brázdilová
Můj příběh
Myslím, že moje cesta byla hodně ovlivněná mojí láskou ke knihám a skrze ně k lidským příběhům. V dětství a dospívání jsem knihy doslova hltala tak, že jsem se zastavila ve 4 hodiny ráno a celá roztřesená nemohla do rána usnout. Všechny se mě velice hluboce dotýkaly. Sama jsem se stávala postavami a prožívala jejich dramata. Fascinovalo mě, co vše je možné na této krásné planetě zažít.
Už někdy hodně brzy jsem chtěla být učitelkou. Asi i díky období ve skautském oddíle, kde dostanete zodpovědnost za druhé již okolo 15. roku. Rozhodnutí o studiu učitelství bylo tedy jasné. Komplikovat se vše začalo ve chvíli, kdy jsme se rozhodla nastoupit na pedagogickou praxi během studia.
Přijala jsem pozici asistentky pedagoga ve velice náročných podmínkách. Ale já je neviděla. Je to moje vrozená vlastnost, že nevidím překážky a jdu za svým cílem. A tak jsem zatla zuby a pokračovala. Vše jsem tlačila tak dlouho, až jsem se dostala na samou hranici vyčerpání. Moje tělo volalo již několik let o pozornost skrze úporné atopické ekzémy. Moje (v té době téměř neustálé) úzkosti vedly k tomu, že jsem se probouzela se zatnutými zuby a pěstmi. Měla jsem těsně před svatbou a neměla jsem ve svém nabitém diáři čas ani si jít vybrat svatební šaty.
Přijmi pozvání ke sdílení v kruhu, protože skrze hluboké sdílení nacházíme cestu sami sobě a k druhým lidem.
Zásadní rozhodnutí
A tehdy, jednoho večera, jsem se rozhodla z toho všeho vyskočit. Cítila jsem, že to bylo rozhodnutí opravdu na poslední chvíli a ne všichni mí blízcí lidé mě v mém rozhodnutí podpořili.
Ale! Bylo to jedno z mých nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě. Stálo mě to nedokončenou školu, ale získala jsem mnohem víc. Obrovsky se mi ulevilo. Svatbu jsem si užila tak, jak jsem si přála a tehdy začala moje cesta zpět sama k sobě.
Byla to cesta uvolňování a pouštění. Prošla jsem řadou kurzů, workshopů, technik a začalo se mi ulevovat ještě víc. Zjistila jsem, že úzkostí netrpí všichni lidé a tu tíhu, co cítím opravdu nést nemusím. Začala jsem zkoumat, co je přítomné v okamžiku, kdy se nic neděje a je ticho. Do té doby jsem se zastavit neuměla. Skamarádila jsem se se svou introvertní částí, přijala některé své stíny a pochopila, že v nich je ukrytá má síla.
Sdílecí kruhy
A někdy kolem roku 2019 jsem objevila poradní kruhy, nebo jak já je nazývám sdílecí kruhy. A v nich jsem našla takový klid a přijetí, že jsem se rozhodla tento pocit následovat a zprostředkovat jej více lidem.
Proto teď zvu všechny bytosti, které to volá k zvnitřnění a poznání toho, co nás všechny spojuje. Pro mě jsou to příběhy a jejich sdílení. Pomocí příběhů se dotýkáme své duše a duší druhých lidí. A to je to, po čem všichni toužíme. Být viděni, slyšeni a přijati. Skrze sdílení v kruhu se stáváme hlubšími lidmi a jsme díky tomu schopni vidět hloubky druhých lidí.
Mám pro vás tyto sdílecí kruhy:
Ženské sdílecí kruhy
Setkání žen v kruhu je léčivé a velice podporující. Když sedíme spolu v kruhu přichází chvíle, kdy se zastavuje čas. V jedné jediné vteřině můžeme vidět mnoho a mnoho toho, co v běžném životě nevidíme. Můžeme vidět světlo a stíny těch, kteří sedí v kruhu s námi.
Mužsko-ženské sdílecí kruhy Rovnováha
Sdílecí kruhy pro muže i ženy (pozor, nejen pro páry!) pro vás tvořím společně s mým blízkým kamarádem Vladimírem Bartošem. A stejně jako jsme každý z nás jiný, jsou i smíšené kruhy jiné než ty čistě ženské.
Budu ráda, když se připojíte:
Ženký sdílecí kruh s hennou 16. října 2024
Posvátné ticho 19. října 2024
